HISTORIE ZÁMKU
Ústav sociální péče Šebetov zahájil svoji činnost v roce 1953, kdy byla do původní budovy zámku přestěhována část obyvatelek ze zrušeného ústavu pro hluchoněmé ženy v Praze-Krči.
První písemná zmínka o šebetovském zámku pochází z roku 1570, kdy byla zahájena výstavba tzv. starého zámku, který se stal postupně správním střediskem panství, ke kterému patřilo koncem 18. století vedle Šebetova ještě dalších 9 okolních vsí a dvě městečka.
Samotný Šebetov je však mnohem staršího data. Poprvé je písemně připomínán roku 1200 v darovací listině moravského markraběte Vladislava klášteru Hradisko u Olomouce. I když uvedená listina je historiky považována za falzum ze 14. století, lze u ní právem předpokládat, že majetkoprávní údaje v ní obsažené mají pravdivý základ. Na ten lze soudit dle listiny ze 3. února 1078, v níž moravský kníže Ota I. a jeho manželka Eufemie darují nově založenému klášteru Hradisko u Olomouce mimo jiné „dvůr nazývající se Úsobrno s okolo ležícími vesnicemi se vším poplatkem a zvyklostí …“. I když zmiňované vesnice zde nejsou vyjmenovány, dá se předpokládat, že jednou z nich byl také Šebetov.
Ten byl podle pověsti založen služebníkem kněžny Eufemie Šebetou či Šebestou, který zde zřídil dvůr. Svobodný dvůr tu zřejmě existoval ještě koncem 15. století, protože o jeho majitelích nacházíme několik zmínek v olomouckých zemských deskách a v půhonech.
Koncem 14. století je v Šebetově zmiňován vladycký rod Foustků z Chrudichrom a Šebetova. Počátkem 15. století se psala podle Šebetova manželka Jindřicha Jana z Humburka Anna. Historické prameny uvádějí také jméno jejího syna Alberta a zmiňují se též o Bartoloměji ze Šebetova, Ofce ze Šebetova a Dorotě ze Šebetova, která byla manželkou Martina z Lukova. V roce 1480 zde žili bratři-vladykové Jan a Jindřich ze Šebetova. Posledním známým šebetovským vladykou byl Jan Křička, od něhož koupil dvůr v roce 1549 pro potřeby hradišťského kláštera jeho tehdejší opat Benedikt Poch (1549-1556). Originál uvedené smlouvy sice není k dispozici, zmínka o něm se však vyskytuje v seznamu důležitých listin hradišťského kláštera.
Po koupi dvora byla do Šebetova postupně přemístěna správa celého tzv. horního panství, jehož středisko bylo do té doby v Knínicích, kde sídlil jeho správce knínický probošt. Pochův nástupce Kašpar z Litovle (1556-1576) připojil k pozemkům získaného dvora další dva a půl lány polí, jež odňal poddaným, a v roce 1570 zde zahájil výstavbu již zmíněného starého zámku. Objekt však byl dokončen teprve až za opata Jiřího Pavorina z Pavorinu (1594-1608), který dal také zazdít nad vchodem do budovy dnes již neexistující latinsky psanou pamětní desku s následujícím textem: „V roce 1570 nejdůstojnější v Kristu P.P. Kašpar, opat hradišťský, položil základy tohoto dvora a pivovaru. Důstojný pak P.P. Jiří Pavorin z Pavorinu, opat téhož místa čtyřicátý, korunovaný mitrou dvacátý, svého jména třetí, léta páně 1598 (tento dvůr) o další budovy a role rozmnožil a rozšířil“. Tak vznikl menší renesanční zámeček, který se stal letním sídlem hradišťských opatů. Trvale tu sídlil jeden z hradišťských mnichů, jenž byl pověřen správou panství. Budova navíc sloužila jako útulek pro přestárlé a churavé mnichy a své prázdniny zde trávívali také studenti bohosloví.
O sto let později, v roce 1697, byl zámeček za opata Norberta Želeckého z Počenic (1679-1709) barokně upraven. Autorem přestavby byl zřejmě vídeňský architekt italského původu Giovanni Pietro Tencalla. Původní budova byla značně rozšířena, vchod směrem k návsi byl opatřen věžičkou se zvonkem a na jižní straně zámku byly nedaleko bočního vjezdu umístěny sluneční hodiny.
Souběžně s postupem stavebních prací byla věnována velká pozornost také umělecké výzdobě interiérů, ve kterých realizovali svá díla významní tuzemští i zahraniční umělci té doby. Patřili k nim např. sochaři Baltasare Fontana, Michael Mandik, Josef Winterhalder či malíř Dionysius Strauss. V rozsáhlé a dosud nikým nepřekonané publikaci Augusta Prokopa Die Margrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung vydané v roce 1904 ve Vídni se o jejich činnosti a uměleckých dílech, kterými byl v té době zámeček vyzdobený dozvídáme následující zajímavosti: „…sál bohatě zdobený štukami v letní rezidenci kláštera Hradisko v Šebetově mohl vzniknout kolem roku 1689, protože v tomto roce dopravil do klášterní rezidence v Šebetově Michael Mandik dvě velké skupiny soch určené k výzdobě bazénu. Za zmínku stojí také dvě další sousoší zhotovená Michaelem Mandikem pro klášter Hradisko v roce 1689, jež byla určena k výzdobě nové zámecké budovy v Šebetově, Neptuna s jedním koněm a Pluta se třemi draky. V roce 1736 zhotovil Josef Winterhalder pro residenci v Šebetově další dvě sochy, Samsona a Gedeona, každou o výšce 2,53 metrů. Součástí zakázky byli také 4 hlemýždi a 2 mušle pro vodní nádržku a 10 váz…“. Mimo to byla v Šebetově umístěna též nádherná kašna s fontánou od olomouckého sochaře Zirna, kterou navrhl Dionysius Strauss. Ten také zhotovil dle klášterních zápisků obraz sv. Barbory pro nově vybudovanou kapli sv. Barbory, která byla slavnostně vysvěcena 26. června 1695. Řehoř Wolný však uvádí, že dva freskové výjevy ze života sv. Barbory zde vymaloval v letech 1693-1696 František Splendor.
V majetku hradišťského kláštera poté zámeček zůstává do roku 1784, kdy byl klášter císařem Josefem II. zrušen a veškerý jeho majetek byl převeden do tzv. Náboženského fondu. Ten prodal v roce 1825 šebetovské panství za 220.252 zlatých 55 krejcarů hraběti Karlu Strachwitzovi. V roce 1837 dědil šebetovské panství jeho druhorozený syn Mořic. V roce 1860 se nakrátko stává majitelem panství Karel Oktavius Lippe Weisenfeld, avšak o pět roků později se tento majetek znovu vrací do vlastnictví Mořice Strachwitze. V té době však na něj uvalila královská saská finanční správa exekuci, v důsledku čehož byl 7. října 1865 šebetovský velkostatek prodán ve veřejné dražbě vídeňskému obchodníkovi se suknem Janu Majovi. Ani jeho rodina si však tento majetek dlouho neponechala. Již v srpnu 1877 zámek opět mění majitele. Stává se jím vídeňský továrník baron Mořic Köknigswarter, který se rozhodl vybudovat ze zámku reprezentativní rodinné sídlo, a proto přistoupil počátkem 80. let 19. století k jeho rozsáhlé přestavbě. Autorem stavebních plánů byl vídeňský architekt Wilhelm Stiassny, který dal zámku prakticky jeho dnešní podobu.
Původní stará jednopatrová budova čtvercového půdorysu s vnitřním dvorem a malou věžičkou v průčelí, na níž byly umístěny zámecké hodiny, dostala po přestavbě věže dvě, okna byla zvětšena a venkovní fasáda byla na všech stranách bohatě vyzdobena bosáží, z níž výrazně vystupovala okna prvního poschodí zasazená do edikul s polosloupy, které nesly bohatě profilovanou nadokenní římsu. Před hlavní vchod parkového průčelí byl předsunut ve výši prvního patra balkón nesený sloupy, nad ním pak byl v úrovni střechy postaven velký zděný vikýř zakončený nahoře trojúhleníkovým štítem. Při přestavbě zámku byla zrušena barokní kaple sv. Barbory a sochy z ní byly přeneseny do kostela v Knínicích. Ostatní věci byly darovány šebetovské obci.
Současně s přestavbou zámku probíhala i rozsáhlá úprava zámeckého parku, ve kterém se nacházela řada pozoruhodných exotických dřevin. Jeho základy položila hrabata ze Strachwitzů. V roce 1880 byl park propojen se zámkem železným obloukovým mostem a byla provedena velmi citlivá krajinářská kompozice. Dnes se zde nachází na ploše 2,7 ha 18 jehličnanů a 62 druhů listnáčů. Na podzim roku 1887 byla zahájena výstavba vily pro služebnictvo a zámecké hosty. Hrubá stavba byla dokončena během následujícího roku, avšak vnitřní práce probíhaly až do roku 1889. Silnice vedoucí k zámku byla vybudována nákladem barona Königswartera v roce 1879. V září téhož roku byla postavena na mírném návrší vedle obory ještě i budova tzv. plynárny, která měla sloužit k osvětlení a vytápění zámku, a do zámku byly položeny trubky pro plynové vedení. Tím se budova proměnila v pohodlné šlechtické sídlo, ze kterého se však jeho majitelé příliš dlouho netěšili. Přišla druhá světová válka a po jejím skončení byl majetek rodině Königswarterových zkonfiskován a zámecká budova začala sloužit zcela jiným účelům. Nejdříve rekreačním a od prosince 1953 sociálním, protože v tomto roce sem byla přemístěna Útulna pro hluchoněmé ženy a dívky z Horní Krče u Prahy, která se stala základem dnešního Ústavu sociální péče. Kapacita zařízení v té době čítala 113 míst. O mentálně postižené ženy zde pečovalo 16 civilních zaměstnanců a 17 řeholních sester. Většina chovanek pocházela z velmi smutných sociálních poměrů, a proto není divu, že byla velmi vděčná za nalezení nového vlídného a útulného domova.
Bezprostředně po příchodu útulny do Šebetova byla zahájena úprava zámku a jeho prostor pro potřeby nových obyvatelek. Postupně byla provedena celá řada úprav a změn, z nichž uveďme alespoň ty nejnáročnější a nejsložitější. V roce 1962 bylo do celé budovy zavedeno ústřední topení, v roce 1969 následovala rozsáhlá rekonstrukce elektroinstalace a v roce 1983 výměna střešní krytiny. Velmi nákladnou akcí byla výstavba tzv. Pavilonu, která probíhala v letech 1983/86. Náklady na stavbu si tehdy vyžádaly částku 5.759.006 korun.
Počátkem 90. let práce na pavilonu pokračovaly výstavbou střechy (1992), kryté spojovací lávky s hlavní budovou (1993) a vybudováním výtahu (1995). Opomenut nebyl ani celkový vzhled budovy, jejíž fasáda prošla v roce 1994 a následně v letech 1997/98 rozsáhlou rekonstrukcí. V roce 1995 byl celý ústav plynofikován a roku 2000 napojen na nově vybudovanou čistírnu odpadních vod v Šebetově. Drobné práce na opravách a úpravách budovy a zlepšování životního prostředí jeho obyvatelek však probíhají neustále.
V současné době je majitelem budovy stát. Až do dnešních dnů se v něm dochovala krásná štuková výzdoba v hlavním sále, na chodbách i v pokojích, stejně jako zajímavé latinsky a německy psané nápisy na stropech a nádherné alegorické obrazy, štuky a malby v zámecké kapli. V krásném a příjemném prostředí zde tráví svůj život ženy a dívky, o něž většina jejich příbuzných neprojevuje hlubší zájem. Díky zaměstnancům ústavu zde však našly něhu, lásku a porozumění, klidný domov a také nový smysl svého života.
Dagmar Stryjová
(autorka knihy Šebetov včera a dnes, rok vydání 2002)
nahoru